diskreditace a nadávání na novináře

Téma diskreditace novinářů

Že tu dlouhodobě žádná diskreditace novinářů neprobíhá? A jak si tedy „nejlépe“ vysvětlit to pohrdání od politiků?

Je úsměvné, kam jsme se to během pár let dostali. Z profese, která bývala jednou z nejdůležitějších, se stává pracovní pozice, kterou mnoho lidí neuvěřitelně odsuzuje. Jistě, mnoho z nich si toto zacházení částečně zavinilo, především část přispívající do bulvárních plátků. Ruku na srdce, je to s nimi ale opravdu tak hrozné?

Kdy toto pohrdání novináři a médii začalo?

Ačkoli se nám může zdát, že se toto téma zrodilo teprve před volbami, není to tak úplně pravdou. Státníci se do médií opírají už řadu let. Bylo to sice vždy sporadicky, ale tento trend tu byl již od prvního boomu sociálních sítí a rozšíření internetu do většiny domácností.

Zároveň stojí za zmínku, že je tento trend velice rozšířený i v zahraničí (osobně mě přijde více rozšířený na východ, než na západ od nás), ale snad nikde tento boj nevedou tak otevřeně jako u nás. Co mě však zaráží nejvíce, je fakt, že jsme dokázali tuto touhu „po krvi“ vzbudit i v široké veřejnosti. Toho jsme si mohli všimnout i při parlamentní volbě, ale hlavně volbě prezidenta.

Jak to bylo před sociálními sítěmi a masivním rozšířením internetu?

Dříve byla situace lehce jiná. Pokud chtěl nějaký politik promluvit k veřejnosti, měl víceméně jen dvě možnosti:

Stoupnout si jako dříve filozofové někde na veřejnosti a promluvit „k lidu“

Může se zdát, že je to dobrý způsob, ale efektivita je celkem nízká, protože časová náročnost je obrovská a počet lidí ke kterým promluvíte je v řádech desítek. Pokud vás tam ale lidé poslouchají (a vydrží do konce:), máte vysokou pravděpodobnost, že se dají na vaši stranu, takže procentuální konverze je vysoká. Řečník může mluvit o čemkoli a prakticky nikdo ho nemůže usměrňovat.

Dát rozhovor médiím

V případě, že si politik vybral tuto volbu, mohl se domluvit s některým z novinářů. Dále už stačilo mu jen „dát“ více či méně exkluzivní rozhovor, který byl následně odvysílán, sepsán nebo jinak distribuován ke koncovému spotřebiteli. Jistě, není to tak dobrý způsob, aby s člověkem na druhé straně navázal přátelský vztah. Nespornou výhodou však bylo oslovení více než tisíce nebo desetitisíce lidí s prakticky nulovým úsilím. V tomto případě se může novinář ptát i na otázky, na které tázaný vůbec odpovídat z nějakého důvodu nechtěl.

Proč si teď mohou dovolit osočovat a urážet novináře?

Je to jednoduché, vybrali si z obou částí to nejlepší. Tedy, z tohoto procesu odstranili novináře, který může mít nepříjemné otázky a zároveň promlouvat k obrovskému publiku. A přesně tomuto napomáhají sociální sítě (u některých i vlastnictví mediálních domů).

Dříve se tedy museli k novinářům obecně chovat se špetkou respektu, aby měl ten či onen chuť s nimi promluvit a následně to otisknout. Dnes pro ně tedy není tak potřebné být „za dobře“ s novináři. Dokonce je pro ně zároveň ně i „přínosné“ je lehce poškodit a tím si nachystat půdu pro případ, že budou mít „máslo na hlavě“, ale nebudou ho chtít přiznat. Diskreditace člověka, který to prohlašuje (a má potenciál investigativně takové informace hledat), je ta nejjednodušší možnost.

Co je tedy náš největší problém? To že věříme všemu, co nám lidé řeknou, nebo že nevěříme novinářům?

 

Téma diskreditace novinářů
4 (80%) 1 vote

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *