Posouvat se, je jeden z aspektů našich životů. Nikdo nechce zůstávat na jednom místě dlouho, protože ho to omrzí. Je to lidské a čest výjimkám, kterých je tak hrozně málo, že jim ani tak úplně nevěřím…
Kde je zakopaný pes
Pokud jste s něčím spokojení dlouhodobě, není to tak možná úplně normální. Většina lidí, kteří setrvávají na jednom místě bez vlastního „vylepšení se“ si začně v hlavě připravovat alternativní vesmír.
Tenhle vesmír je naprosto super, protože v něm si svoji neschopnost se někam posunout, něco se sebou udělat nebo se něco nového naučit začnou racionalizovat. To je však asi to nejhorší co mohou udělat. A s největší pravděpodobností je to dřív nebo později dostihne.
Racionalizace je odpovědí všemu
Každý z nás má obranný mechanismus, díky který chrání naše ego, aby nebylo moc pošramocené. Právě racionalizaci nám totiž pomáhá v tom, abychom dokázali ospravedlnit téměř cokoliv, co děláme. Za každou cenu totiž chceme mít dobrý pocit z toho, do čeho jsme se pustili.
Je to naprosto jednoduché – nikdo se nechce cítit špatně a máte prakticky dvě možnosti:
- Vytvořit si nový ideální vesmír, kde to všechno dává smysl
- Jít a udělat s tím něco
Můžete hádat, kterou volbu udělá většina lidí…
Změňte paradigma
Asi vám už někdo říkal něco o urychlování metabolismu a podobně, že? Tak tohle je něco úplně jiného, ale má to i něco společného.
A co mají společné?
Je to uvědomění si, že se vším jde něco dělat a hlavně, jakmile nastartujete tento proces, vlastně s ním nikdy nebudete chtít skončit. Vlastně skoro nebudete moct. Je to totiž jako s metabolismem, jestliže ho „nastartujete“, budu pak pracovat i po té, co aktivitu zdánlivě již nerealizujete.
Bráníme si samotní
Ačkoliv to může být trochu nepříjemné slyšet, každý z nás si brání sám, ale má to jednu výhodu. Každý sám s tím může něco udělat!
Může to být naše racionalizace, nebo jenom to, že máme strach z neznámého, což je lidské sice taky, ale neznamená to, že je to dobře.
A nebo také to, že si nejsme příliš jistí sami sebou. Co nám vlastně brání v tom, že jdeme a napíšeme článek, nakreslíme obrázek, nebo třeba začneme psát návody?
Je to strach z toho, že to nebude dost dobré, že nám někdo řekne, že to není dobré. Pokud to ale nezkusíme, nikdy se nedozvíme, kolika dobrého jsme schopni. Neměli bychom se tedy nechat brzdit a naopak budovat vlastní sebedůvěru k tomu, že je ten blog, plátno, nebo písnička super a dát ji do světa!
Sám jsem s tímto měl dost problém, který jsem popisoval třeba i v prvním blogovém příspěvku. Prakticky mi trvalo asi 3 měsíce od napsání příspěvku k publikaci. A o čem to bylo? Nevěřil jsem si, že je dost dobrý a stále ho upravoval – kdybych nenašel sám v sobě kuráž, možná by tam čekal do nekonečna. A tenhle nikdy nevznikl.
Zamyslete se
Zkuste se zamyslet (a že teď na to většinou má každý prostor) a říct si, jestli jste opravdu rádi za to, kde jste a co děláte. Jestli jste spokojení s tím, jak trávíte čas.
Pokud si na jakoukoliv otázku odpovíte „ne“, zamyslete se, co můžete udělat pro změnu. Začněte menšími kroky, kde zjistíte, že je to možné a postupně se posouvejte k těm náročnějším. A věřte, že není malých kroků!
Doporučuji si to všechno psát na papír, abyste si mohli hlídat celý postup a zpětně se mohli vracet k dřívějším úspěchům, které vás budou případně motivovat do těch budoucích. Samozřejmě je nutné postup v průběhu validovat, protože i vaše paradigma se bude měnit.
A víte co je ta nejhorší věc? Že v ideálním hledisku se dá stále někam posouvat, ale náš život je konečný! A čím dřív začnete, tím větší prostor k posunu se před vámi rozloží!
